Deniska a teniska

autorka Dominika Branická

Znám jednu Denisku,

která ztratila tenisku.

Teniska se objeví,

až se tkaničky

zavazovat naučí.

Tkaničky si zavázala,

a radost si udělala.

Teniska se objevila,

z botníku nám vyskočila.

Deniska teď každou chviličku,

zavazuje tkaničku.

Limeriky

autor Dominik Dyluš, V. A

Jedno malé house,

mělo rádo housle.

Pořád na ně hrávalo,

až to tátu štvalo.

Tak house na pastvu poslal.

Jednoho dne z kopce u Kříže ,

jel na kole František Rýže.

A jak tak jel,v té velké rychlosti

on nedomyslel, co se mu vymstí.

V ostré zatáčce se řídítek pustil,

s vysmátým ksichtem do křoví šustil.

zpracovala Lenka Laštovičková

ANTONIE PETŘÍKOVÁ

Každý den chodím do ZOO, protože můj děda tam pracuje. Dědeček pracuje u opic a já můžu být vždycky jenom u tučňáků, nebo masožravých šelem, protože tučňáci a šelmy jsou vedle opic. Já ale chodím jen k tučňákům, protože šelmy nemám moc v lásce.

Jednou, když jsem sledovala tučňáky, se mi zdálo, že jedno mládě se snaží být nakrmeno od jiných tučňáčích maminek. Ano! Bylo to tak! Myslela jsem si, že jsou třeba příbuzní, jako teta a neteř, ale nebyla jsem si jistá, a tak jsem se šla zeptat paní, která je krmila. Zdálo se, že paní dnes nebyla v moc dobré náladě, protože mi řekla, že to neví, že je tady jen na brigádě, ale řekla mi, že tučňáci krmí jenom svá vlastní mláďata.

Druhý den jsem šla do ZOO znovu a opět k tučňákům. Pozorovala jsem je dlouho a ten malý tučňák si pořád chtěl nechávat umývat peří od jiných tučňáčích maminek, ty ho ale ignorovaly. Řekla jsem si potichu: „Tučňák vtěrka!“. „Tohle není vtěrka.“ Ozval se za mnou ženský hlas. Lekla jsem se. Uf! Za mnou stála tučňáčí ošetřovatelka Tereza. Řekla mi, že je to malá tučňáčí slečna Vendy a že je dovezená z Antarktidy, kde se ztratila své mamince a tři dny tam hladová bloudila. Potom ji dovezli sem do zoologické zahrady a mysleli si, že se jí nějaká tučňáčí maminka ujme. ,,Je tady už rok a ještě se jí žádná maminka neujala.“ „Chudinka,“ povzdechla jsem si. „Ano, je to chudáček,“ řekla mi Tereza a podala mi tučňáčí pamlsek. „Na, dej to Vendy,“ pobídla mě. Seběhli se všichni tučňáci, ale já jsem to dala Vendy.

Od té doby, když přijdu, tak ke mně Vendy přijde a olíže mi ruku. Chybí jí maminka, tak jsem pro ni maminkou alespoň náhradní.

(vymyšlený příběh)

22. října 2015 se deset vybraných žáků devátého ročníku zúčastnilo Moravskoslezského matematického šampionátu, na který je připravovala jejich matikářka- paní učitelka Konečná.

Na tuto soutěž jsme se vydali už před sedmou hodinou ranní a to autobusem do Poruby na Wichterlovo gymnázium.  Z 9. A soutěžili Kristýna Valentová, Jan Hetto, Lukáš Rybenský, Jakub Řeháček, Daniel Wilczek, Katka Jarešová a z 9. B Jakub Mikulášek, Tereza Janírková, Tereza Wasniowska a Kateřina Hanišová, která z nás všech byla nejlepší. Po cestě tam i zpět jsme se velmi nasmáli, i když nás na cestě na gymnázium provázela mírná nervozita.

Po příchodu do školy nás rozdělili do tříd, ve kterých jsme počítali ve dvou blocích celkem 5 příkladů. V 1. bloku (45 minut) 3 příklady a v 2. bloku (45 minut) zbylé 2 příklady, mezi nimiž byla desetiminutová pauza.  Poté nás čekal přednáškový blok, ve kterém jsme se nejen dozvěděli výsledky námi řešených příkladů, ale taktéž jsme byli na různých přednáškách z fyziky, chemie, biologie a meteorologie. A nakonec jsme se dostavili na vyhodnocení, na kterém jsme dostali každý upomínkové předměty a sborník s příklady.

Tereza Janírková, IX. B

7.12. jsme se my, žáci 9.B, vydali do školky dělat dětem Mikuláše. Některé děti brečely ještě předtím, než jsme vstoupili do dveří.  První šli čerti, za nimi andělé a na konec vkráčel Mikuláš Kuba Mikulášek.

Mikuláš pronesl slavnostní řeč a ptal se dětí, jestli nezlobily. Mezitím čerti obcházeli kolem dětí a očichávali je, aby jako zjistili, jestli nemají hříchy.  Paní učitelky navrhly, aby nám děti zazpívaly. Mikuláš pochválil děti za to, jak krásně umějí zpívat, ale ještě chtěl vědět, jestli jsou taky šikovné. A tak na vyzvání chodily k čertům nebo k andělům, kteří jim nachystali úkoly.  Házely se třeba brambory do pytle, nebo se malé čírtě tahalo na saních. Děti taky hodně zaujalo chození v čertích botách. Ale rekordně největší úspěch mělo přetahování dětí s čerty pomocí lana.

Nakonec andělé i čerti rozdávali už usměvavým dětem balíčky. Krásný pohled byl na děti, které měly nejdříve vytřeštěné oči, ale jen se trochu otrkaly, oči se jim rozsvítily, z připravených her měly radost a také po balíčku chňaply a na tváři se jim usadil velký úsměv. Gabriela Tomanová, IX. B

Dne 2. října 2015 jsme navštívili pana ředitele a požádali ho o rozhovor na téma Malá maturita.

Na otázku, proč tuto práci vůbec zadal a zda ji budou plnit i jiné ročníky, zareagoval takto: ,,Některé věci, které jsme vás naučili, se nedají nijak vyzkoušet, proto jsem vymyslel tento způsob, a jestli se osvědčí, tak Malou maturitu dostanou za úkol vypracovat i ostatní ročníky.“

Potom jsme chtěli slyšet jeho názor na to, co se stane, když nějaký žák nevyhotoví zadanou práci v rámci Malé maturity. Pan ředitel odpověděl, že jsme ho zaskočili. Říkal, že ho to vůbec nenapadlo, aby někdo neodvedl zadanou práci, protože jsme na to dostali 2 roky a mohli jsme pracovat už od 8. třídy. Pan ředitel se vyjádřil, že určitě dané zadání není práce na 2 roky, ale maximálně na 3 měsíce. A nad tím, co se stane, jsem ještě neuvažoval, dodal. Protože to je stejné, jako otázka, co se stane, když někdo donese pepřový sprej a začne s ním stříkat po škole. Potom se začala rozvíjet diskuze o tom, že to je morální dilema a že to vypovídá jen a jen o nás, jak umíme pracovat a plnit zadání. Že to bude důkaz o tom, jak je každý zodpovědný.

Pan ředitel dodal, že jakmile svou práci představíme před komisí, dostaneme certifikát.

,,Chci se domluvit se starostou, že by vám je předal, “řekl.

Na konci našeho rozhovoru poznamenal, že se musí zastavit v každé třídě a ještě nám řekne nějaké informace.

Gabriela Tomanová, Tereza Janírková, Jakub Mikulášek, IX. B

Zúčastnili jsme se jazykového pobytu v Anglii v přímořském a nádherném městě Hastings. Po cestě tam jsme měli nabrat žáky ze školy z Veselí nad Moravou, ale ještě předtím jsme stihli porazit značku a vyvrátit ji ze země. Ovšemže ji pan řidič zase narovnal, ale všichni si to natáčeli a fotili a dělali jsme si z toho srandu. Jakmile jsme dojeli ke škole ve Veselí, říkali jsme si, že už nebudeme mít autobus sami pro sebe a nebude klid. Po cestě, která trvala plus mínus 28 hodin, jsme se seznámili a byli z nás kamarádi, no prostě si každý našel toho svého, s kým si rozuměl. Legrace byla, jak jsme se navzájem učili nářečí. Po příjezdu do francouzského přístavu jsme viděli velké uprchlické stanové městečko, kde byly jen odpadky a velký nepořádek všude kolem. Všechny nás to hned zaujalo a nahrnuli jsme se na jednu stranu autobusu.
V přístavu jsme pak museli na pasovou kontrolu, pracovníci mluvili anglicky ale s francouzským přízvukem, což nás pobavilo. Pasová kontrola nás zdržela, takže jsme nestihli trajekt a museli jsme čekat asi půl hodiny na další. Dobu čekání jsme si vyplnili ochutnávkou kafé, jiní začali dělat selfie.

Konečně jsme se nalodili na trajekt, museli jsme vystoupit z autobusu, ale zato jsme mohli na všechny paluby trajektu a hlavně ven na čerstvý vzduch. Z paluby byl nádherný výhled na oceán a francouzský přístav. Na trajektu jsme strávili hodinu a půl. Nejdelší čekání bylo v době, když už jsme byli v přístavu u břehu Velké Británie a trajekt zajížděl. To se celý třásl, až jsem se divil, že se nerozpadl.

Po příjezdu do Hastings jsme vyrazili na prohlídku starého města z vrcholku kopce u zříceniny hradu. Pak jsme šli do Old Town. Tam jsme dostali první rozchod, abychom si něco koupili. Potom jsme dorazili ke škole, kde měli složené kufry, a čekali jsme, až si nás vyzvednou naše hostitelské rodiny. Postupně odjížděla skupinka za skupinkou, dokud nepřišla řada na nás. Pro nás přijela mladá a usměvavá paní, se kterou jsme odjeli do domu její rodiny. Během cesty nám vysvětlila, jak se dostaneme co nejrychleji do školy. Po příjezdu jsme se seznámili s její rodinou – a to s manželem a s dvěma dětmi. Její manžel nás provedl po domě a ukázal nám, kde budeme následující týden bydlet. Děti si hned přišly hrát a povídat. Nejdřív jsme si házeli s míčkem a pak jsme hráli vybíjenou.
Druhý den ráno jsme se nasnídali a náš hostitel byl tak hodný, že nás odvezl. Dal nám klíče od domu a my vyrazili čekat na ostatní před školu. Ve škole jsme se rozdělili do skupin a šli do tříd. My jsme měli hodnou učitelku, co neuměla ani slovo česky, takže když se třída plná Čechů rozmluvila mateřštinou, začala anglicky říkat, ať mluvíme jen anglicky, že nám nerozumí. Nejvíce nás pobavilo, jak jsme se jí snažili naučit Ř a pak to, jak všichni říkali „Vezměte si spoustu jídla, jsou malé obědy“ a na oběd byly hamburgery, hranolky, saláty, špagety a dalších pár jídel, ze kterých jsme si vybírali.

Po skončení vyučování jsme jeli na bílé útesy Seven Sisters a do muzea How we lived them.  Na útesech foukalo tak, že lidem málem odlétávaly tablety, se kterými fotili. Chtěli jsme se i opřít o vítr, ale vždycky, když jsme se o toto pokusili, tak přestalo foukat. V muzeu jsme zase mohli uvidět, jak vypadali obchody v dávnějších dobách.
Další den, opět po škole, jsme jeli do SEA LIFE CENTER v Brightonu a na nákupy do Primmarku.
Následující den jsme se ve škole rozloučili s lidmi z Guatemaly a s naší učitelkou. Udělali jsme si volnou hodinu, pustili jsme si písničky a tančili jsme. Po obědě jsme jeli do observatoře, tady jsme si mohli provádět různé pokusy a vyzkoušet si, jak vidí jiní živočichové, jako třeba kůň, moucha i chameleon. Ale někdo jim ty brýle přeházel, takže jsme museli hádat a zase je dát na správné místo. Než jsme odešli, tak jsme se slezli u vodní nádrže, kde byly dvě kačenky. Vytvořili jsme hráz a kačenky do ní dali, jakmile se naplnila vodou, hráz jsme otevřeli a závodili. Žlutá kačenka jsme byli my z Ostravy a modrá Moraváci z Veselí. Žlutá bojovala statečně, ale párkrát prohrála. Dělali jsme si pak srandu, že nám ji Moraváci opili vínem a slivovicí.
Konečně jsme měli odjet do Londýna. Vstávali jsme kvůli tomu brzo ráno, takový nezvyk po tom, co škola začínala v devět, a my se mohli prospat. Všichni jsme se rozloučili s rodinami, nasedli do autobusu a odjeli do Londýna. Po cestě jsme se dozvěděli, že se nemáme divit, jestliže uvidíme lidi v plavkách a podobně, protože si tam lidi na nic nehrajou a můžeme se setkat fakt s čímkoliv.

V Londýně jsme viděli Tower bridge, House of parlament, nejvyšší budovu Shard of Glass, různé pouliční umělce, jako třeba Skota, co v trenkách balancoval na žebříku a žongloval mačetami, Piccadilly cirkus, Trafalgar Square, National gallery, kde se několik z nás ztratilo, čínskou čtvrť, Buckingham palace, London eye, Opatství Westminster Abbey, kde se korunují noví králové a královny Anglie, Big ben a taky jsme jeli metrem.

U domu parlamentu jsme se dozvěděli, že Angličané neradi vyhazují zákony, tak je schovávají. Mají absurdní zákony, jako třeba, že jestli uvidíte Skota za úplňku s vlkem, můžete ho zastřelit a nebudete trestně stíháni. V celém Londýně byla na ulicích spousta policistů, protože den před tím byly spáchány teroristické útoky v Paříži. Z toho důvodu bylo londýnské Oko osvětlené jako francouzská vlajka.

Celý pobyt jsme si užili a vzpomínáme na něj s radostí.

Jakub Mikulášek, IX. B

,,Z vaší třídy pojede šest lidí na jazykový zájezd do Anglie,“ řekla nám paní učitelka na jedné z prvních hodin angličtiny v tomto školním roce. A hned to ve třídě vypadalo jako v úle, protože všichni začali nahlas přemýšlet, kdo to asi bude.

,,Pojede Terezka Wasniowska, Kačka Hanišová, Venda Keclíková, Natka Gojová, Kuba Mikulášek a Gabča Tomanová.“ Krásný pocit vědět, že pojedete na týden do cizí země a že to bude skvělé a úžasné a všechny ty věci, co si člověk představí pod pojmem cizina.

Po hodině k nám do třídy přišly Kika a Barča. První jejich otázka byla: ,,Kdo jede?“ A druhá: ,,Kdo jede od nás?“ A já jsem řekla – vy dvě. Barča skočila na Kikinu, začala ji mlátit do hlavy a řvát: ,, My jedeme do Anglie, my jedeme do Anglie!“ To bylo super. Měla jsem strašnou radost, že má ona radost, protože se radovala jako malé dítě.  Byla jsem se zeptat na názor ostatních lidí.

,,Co byly tvé první myšlenky, když ses dozvěděl, že jedeš?“ ,, Byl jsem rád, že jo. V Anglii jsem nikdy nebyl a hlavně je to dobrá příležitost naučit se řeči,“ komentoval účastník zájezdu Dominik Ujházy z 8. B.

Většina lidí mi řekla, že se těší a že si nakoupí spoustu věcí a že to bude super. Pak jsem se ptala lidí, kteří nepojedou, a většina tvrdila, že se chtějí více učit. Jen jeden člověk mi vynadal nezřízeným způsobem.

Gabka Tomanová, IX. B

50. V letošním roce oslavila naše škola už půl století své existence. A proto se vedení školy rozhodlo spořádat na naší škole Den otevřených dveří a slavnostní akademii.

V pátek 4. prosince 2015 se v odpoledních hodinách členové Žákovského parlamentu, v čele s paní učitelkou Hiblerovou, proměnili na průvodce, kteří provázeli naše čestné hosty a všechny ostatní návštěvníky po prostorách školy.

Nejdříve je s úsměvem uvítali u dveří, kde se hosté podepsali v Pamětní knize, poté byli uvedeni na slavnostní přivítání do multimediální učebny 2. stupně. Po skončení uvítacího videa, které shrnovalo mnoho let života školy, se se hosté vydali na prohlídku po naší škole. Mohli nahlédnout do ukázkových hodin anglického jazyka a jazykové učebny 2. stupně, do učebny přírodních věd, do multimediální učebny 1. stupně, do učebny výtvarné výchovy, do učebny hudební výchovy, ale i do kmenových tříd 8. A a 3. A. V každé z ukázkových hodin si návštěvnici mohli prohlédnout, jak to v dané hodině vypadá. Celý Den otevřených dveří se zakončil v školní jídelně, kde byl přípitek a občerstvení.

Poté následovala druhá část oslav. V 17 hodin začala slavnostní akademie, která se odehrávala v kulturním domě. Celou Akademii zahájil pan ředitel, který všechny přivítal, poté následovala různá vystoupení. Ke zhlédnutí bylo mnoho tanečních vystoupení, mezi nimiž můžeme vzpomenout na 7. třídu, která pod vedením svých paní učitelek nacvičila menuet a Pomádu. Dále byla k vidění pohádka v podání dramatického kroužku Všetečka, ale i scénky v jazyce německém a anglickém. Své vystoupení měli i naši prvňáčci a také čtvrťáci si nacvičili menší představení. Na jevišti se svým hudebním číslem zazářili i nedávní absolventi naší školy, kteří sklidili velký potlesk. Školní sbor svým zpěvem propojoval jednotlivá čísla a všichni se skvěle předvedli.

Naše akademie se vydařila, to si říkali účinkující i diváci.

Tereza Janírková a Gabriela Tomanová, IX. B