Zúčastnili jsme se jazykového pobytu v Anglii v přímořském a nádherném městě Hastings. Po cestě tam jsme měli nabrat žáky ze školy z Veselí nad Moravou, ale ještě předtím jsme stihli porazit značku a vyvrátit ji ze země. Ovšemže ji pan řidič zase narovnal, ale všichni si to natáčeli a fotili a dělali jsme si z toho srandu. Jakmile jsme dojeli ke škole ve Veselí, říkali jsme si, že už nebudeme mít autobus sami pro sebe a nebude klid. Po cestě, která trvala plus mínus 28 hodin, jsme se seznámili a byli z nás kamarádi, no prostě si každý našel toho svého, s kým si rozuměl. Legrace byla, jak jsme se navzájem učili nářečí. Po příjezdu do francouzského přístavu jsme viděli velké uprchlické stanové městečko, kde byly jen odpadky a velký nepořádek všude kolem. Všechny nás to hned zaujalo a nahrnuli jsme se na jednu stranu autobusu.
V přístavu jsme pak museli na pasovou kontrolu, pracovníci mluvili anglicky ale s francouzským přízvukem, což nás pobavilo. Pasová kontrola nás zdržela, takže jsme nestihli trajekt a museli jsme čekat asi půl hodiny na další. Dobu čekání jsme si vyplnili ochutnávkou kafé, jiní začali dělat selfie.
Konečně jsme se nalodili na trajekt, museli jsme vystoupit z autobusu, ale zato jsme mohli na všechny paluby trajektu a hlavně ven na čerstvý vzduch. Z paluby byl nádherný výhled na oceán a francouzský přístav. Na trajektu jsme strávili hodinu a půl. Nejdelší čekání bylo v době, když už jsme byli v přístavu u břehu Velké Británie a trajekt zajížděl. To se celý třásl, až jsem se divil, že se nerozpadl.
Po příjezdu do Hastings jsme vyrazili na prohlídku starého města z vrcholku kopce u zříceniny hradu. Pak jsme šli do Old Town. Tam jsme dostali první rozchod, abychom si něco koupili. Potom jsme dorazili ke škole, kde měli složené kufry, a čekali jsme, až si nás vyzvednou naše hostitelské rodiny. Postupně odjížděla skupinka za skupinkou, dokud nepřišla řada na nás. Pro nás přijela mladá a usměvavá paní, se kterou jsme odjeli do domu její rodiny. Během cesty nám vysvětlila, jak se dostaneme co nejrychleji do školy. Po příjezdu jsme se seznámili s její rodinou – a to s manželem a s dvěma dětmi. Její manžel nás provedl po domě a ukázal nám, kde budeme následující týden bydlet. Děti si hned přišly hrát a povídat. Nejdřív jsme si házeli s míčkem a pak jsme hráli vybíjenou.
Druhý den ráno jsme se nasnídali a náš hostitel byl tak hodný, že nás odvezl. Dal nám klíče od domu a my vyrazili čekat na ostatní před školu. Ve škole jsme se rozdělili do skupin a šli do tříd. My jsme měli hodnou učitelku, co neuměla ani slovo česky, takže když se třída plná Čechů rozmluvila mateřštinou, začala anglicky říkat, ať mluvíme jen anglicky, že nám nerozumí. Nejvíce nás pobavilo, jak jsme se jí snažili naučit Ř a pak to, jak všichni říkali „Vezměte si spoustu jídla, jsou malé obědy“ a na oběd byly hamburgery, hranolky, saláty, špagety a dalších pár jídel, ze kterých jsme si vybírali.
Po skončení vyučování jsme jeli na bílé útesy Seven Sisters a do muzea How we lived them. Na útesech foukalo tak, že lidem málem odlétávaly tablety, se kterými fotili. Chtěli jsme se i opřít o vítr, ale vždycky, když jsme se o toto pokusili, tak přestalo foukat. V muzeu jsme zase mohli uvidět, jak vypadali obchody v dávnějších dobách.
Další den, opět po škole, jsme jeli do SEA LIFE CENTER v Brightonu a na nákupy do Primmarku.
Následující den jsme se ve škole rozloučili s lidmi z Guatemaly a s naší učitelkou. Udělali jsme si volnou hodinu, pustili jsme si písničky a tančili jsme. Po obědě jsme jeli do observatoře, tady jsme si mohli provádět různé pokusy a vyzkoušet si, jak vidí jiní živočichové, jako třeba kůň, moucha i chameleon. Ale někdo jim ty brýle přeházel, takže jsme museli hádat a zase je dát na správné místo. Než jsme odešli, tak jsme se slezli u vodní nádrže, kde byly dvě kačenky. Vytvořili jsme hráz a kačenky do ní dali, jakmile se naplnila vodou, hráz jsme otevřeli a závodili. Žlutá kačenka jsme byli my z Ostravy a modrá Moraváci z Veselí. Žlutá bojovala statečně, ale párkrát prohrála. Dělali jsme si pak srandu, že nám ji Moraváci opili vínem a slivovicí.
Konečně jsme měli odjet do Londýna. Vstávali jsme kvůli tomu brzo ráno, takový nezvyk po tom, co škola začínala v devět, a my se mohli prospat. Všichni jsme se rozloučili s rodinami, nasedli do autobusu a odjeli do Londýna. Po cestě jsme se dozvěděli, že se nemáme divit, jestliže uvidíme lidi v plavkách a podobně, protože si tam lidi na nic nehrajou a můžeme se setkat fakt s čímkoliv.
V Londýně jsme viděli Tower bridge, House of parlament, nejvyšší budovu Shard of Glass, různé pouliční umělce, jako třeba Skota, co v trenkách balancoval na žebříku a žongloval mačetami, Piccadilly cirkus, Trafalgar Square, National gallery, kde se několik z nás ztratilo, čínskou čtvrť, Buckingham palace, London eye, Opatství Westminster Abbey, kde se korunují noví králové a královny Anglie, Big ben a taky jsme jeli metrem.
U domu parlamentu jsme se dozvěděli, že Angličané neradi vyhazují zákony, tak je schovávají. Mají absurdní zákony, jako třeba, že jestli uvidíte Skota za úplňku s vlkem, můžete ho zastřelit a nebudete trestně stíháni. V celém Londýně byla na ulicích spousta policistů, protože den před tím byly spáchány teroristické útoky v Paříži. Z toho důvodu bylo londýnské Oko osvětlené jako francouzská vlajka.
Celý pobyt jsme si užili a vzpomínáme na něj s radostí.
Jakub Mikulášek, IX. B